Setkání v Malých Svatoňovicích se letos uskutečnilo ve dnech 7. – 10.5.2015. Neúčastnili se jen Češi, jelikož šlo o mezinárodní setkání, jehož účastníky byli i naši přátelé z Německa, Polska i Slovenska.
Setkání s sebou přineslo několik změn. Začali se například používat vesty. Několik členů Zababova bylo obdařeno nějakou organizační funkcí. Aby bylo na první pohled jasné, kdo velí v jaké oblasti, byli tito lidé oblečeni do různých vest. Mohli jste prvního dne potkat organizátora stavby layoutu, organizátora vybalování, nebo třeba šéfa služby strojní. Vykládání aut bylo stihnuto v rekordním čase a řidič věděl, že by měl pravděpodobně zaparkovat tam, kam ukazuje ten človíček ve svítivé vestě.
Následně jsem se poprvé setkala s kartami k lokomotivám. Ty jsem si velmi oblíbila. Představce si, že byste byli v nějaké větší stanici a přijel vám vlak. Chvíli tam stojí, zatímco vám odejde strojvůdce, protože zde končí. Freda a karty vám nechá, ale vy ne a ne si vzpomenout, co sním, protože vám ono číslo vlaku tak trochu vypadlo z hlavy. Nu a teď je tu nádherné řešení! Stačí se podívat na kartu lokomotivy, u které je zastrčen lísteček se všemi vlaky, které má daná lokomotiva odjezdit. A navíc, kdyby se ztratil nějaký „sešiťák“ strojvedoucí může jet pouze podle lokomotivní karty. Sice nebude vědět žádné jiné časy, než kdy končí a začíná trasa jeho vlaku, ale o to už se přece jen postarají výpravčí.
Celé setkání běželo překvapivě hladce. Samozřejmě, že nebylo úplně dokonalé. Někteří účastníci nepřijeli v daný čas, ale těžko jim to přičítat. Situace na silnicích také nejsou vždy úplně růžové. Také jsme nejeli úplně nepřetržitě. Čas se musel dvakrát mimořádně zastavit z důvodu zkratů. Ale pokud vezmeme v potaz, že byly do layoutu zařazeny dvě zbrusu nové stanice, byl počet závad nepředstavitelně nízký.
Také vlaky byli někdy pěkně nečekané. Například jsem zažila sejšnu nebo dvě, kdy jezdilo „vé-enko“, které se skládalo z osobních vagónů. Při prvním ohlášení tohoto podivného seskupení vagónů se mi do telefonního sluchátka ozvalo podivné hlášení „Nelekni se, to vé-enko je osobní." Pravděpodobně tato hlášení kolovala v těsném předstihu té nečekané skupiny vagónů po celé jeho trase.
Dále by stály za zmínku dva speciální vlaky. Jedním z nich byla souprava, jež mi byla nahlášena jako „bezpečnost práce“. Byl to mimořádný vlak. Staniční podmínky byli příhodné, a tak jsem vlak ve vhodném čase mohla přijmout. Vlak s polským strojvůdcem dojel do stanice, kde čekali další dva vlaky na odjezd. „Bezpečnost práce“ jsem odhlásila a nabídla dva vlaky čekající v Černé nad Úpou. Když se vlaky po mém vypravení rozjeli, mohla jsem se věnovat onomu mimořádnému vlaku. Strojvůdce mi podal papír, na němž bylo cosi napsáno polsky. Přečetla jsem dva kraťoučké textíky váhavým hlasem. Zajímalo by mne, co si o mém přednesu polštiny pomyslel můj polský kolega. Jediné, co jsem se dozvěděla, bylo: „No, nějaký alkohol by byl.“ Bylo tím myšleno, že nejsem úplně střízlivá, což usoudil z mého čtení. Holt neumím číst polsky z ničeho nic. Po podpisu a udání stanice, ve které jsem pracovala, jsem obdržela za odměnu, jako pejsek, který poprvé přišel k pánovi na zavolání, piškot. Po odhlášce jakéhosi vlaku, který dojel do České Skalice, jsem nabídla speciální vlak dál. Vlak se pak vydal na svou trasu a zanedlouho už stál v České Skalici. Tam už na něj čekal Olda, který mě být také podroben alkoholické zkoušce.
Následně jsem byla svědkem u zrodu druhého speciálního vlaku, který projížděl Černou nad Úpou. Viděla jsem, jak si Kníže sedá k malému stolku u cukrovaru a vybaluje vagónky z krabiček, které obsahoval jeho stříbrný kufřík. Zanedlouho se na cukrovarské koleji zjevil „pracovní vlak“. I já, takový laik, jsem velmi oceňovala krásu toho nedocenitelného skvostu, co se mi zjevil takřka před očima. Malé modré prasátko mělo za sebou jeden plošiňák, vagón s jeřábem na pokládání kolejí a dva plošiňáky s nákladem kolejí. Ačkoli byl příšerně pomalý, vždy jsem byla ráda, když jsem takový krásný vlak spatřila.
Jediné, co by se dalo setkání vytknout, bylo nejednotné pojmenování míst, kde měly vagóny končit. Kdo měl tušit, že „Pánev“ a Černá nad Úpou jsou totéž? To by se mělo pro příště trochu promyslet. Myslím, že jméno stanice úplně stačí a není třeba užívat další názvy.
Já toto setkání hodnotím jako to nejlepší, kterého jsem se kdy účastnila. Jednak protože jsem si krásně popovídala s mnoha lidmi, ale hlavní důvod je pravděpodobně v mnohých organizačních vylepšeních, výborném grafikonu a vhodném layoutu. Tímto vzdávám dík všem, kteří se jakýmkoli způsobem zasloužili o tak příjemné prožití pěti dní ve velmi zajímavé a zábavné společnosti. Jsem vám všem vděčná, protože bez vás všech bych nikdy nezažila takové příjemné chvíle.
Joha