Vrdy – Bučice 14. III. – 18. III. 2018

Nemám rád modelářské výstavy. Bezduché ježdění s vláčkama sem a tam nebo dokola, hlavně aby se něco hýbalo a návštěvníci si „přišli na své“ – „jé hele, jede mašinka“.  S modelováním provozu to nemá nic společného.  Když jsem v jednom dni po sto dvacáté deváté v Dobrovici odpovídal na stále stejný dotaz „a próoč ta mašinka néjédé?“ a nemohl jsem kvůli slušném vychování říci po pravdě „protože jezdíme podle jízdního řádu a nejsme u kolotoče, spratku jeden nevychovaná, a nesahej na ten modul, než ti ty pazoury urazím“, nýbrž se omezil na stručné „mladý pane, nesahejte nám na ten modul, děkuji“, načež se nejdříve rozeřvalo nezvedené dítko „máámííí“ a posléze jeho matka hystericky zaječela „my jsme si zaplatili“, opustil jsem podobné pro mě přihlouplé výstavy a atrakce[1] navždy.  

Až přišly letošní Vrdy. Ano, výstava. Leč pro místní. Nijak zvlášť nepropagovaná obvykle modelářsky nesnesitelnými pozvánkami na výstavu „vláčků, mašinek a pojďte si zajezdit“.  A hlavně, spiritus agens akce, Pavel H., chtěl své dokončené stanice a nákladiště Skovice-dvůr, Skovice a Vrdy-Bučice i s přilehlými traťovými úseky ukázat svým příbuzným za modelového provozu. Žádné prostorem skřípnuté domácí kolejiště s narvanými oblouky tramvajových poloměrů, ale kus pořádné dráhy. A to nejde jinak, než v tělocvičně místní základní školy, zpřístupněné i obecenstvu, zejména pak místnímu. Tomu rozumím, takže výjimku jsem udělal, a vzdor svému přesvědčení se zúčastnil. A neprohloupil jsem.

Na první pohled šlo o velmi skromný layout. Nebyl však skromný, byl přímo malý, ještě menší než komorní. Řekl bych útulný, ale německé gemütlich pro tento laoyut není pro mě úplně výstižné, byl zkrátka potěšující.

Prostě zkrátka a dobře Pavel H. vytáhl a sestavil své domácí modulové kolejiště, přidali jsme Dírov, Černou, Radost a Mochov - a zaplnili tři čtvrtiny basketbalového hřiště.  

Skrytá stanice Radost kolegy Pavla M. představovala Čáslav i s místním nádražím.  Z něj trasa místní dráhy pokračovala přes dnes už v měřítku 1:1 zrušené nákladiště Skovice – dvůr do odbočné stanice Skovice, z níž úvratí ve směru od Radosti odbočovala větev do Vrdů-Bučic.

U Skovic se na chvilku zastavím: tato krátká tříkolejná stanička přesně v modelu odpovídá svému velkému vzoru ve stavu 70. let až dodnes, včetně věrně vymodelovaných výhybek na obou zhlavích. Šířené mýty o tom, že vedle strážního domku, v němž bývala svého času dopravní kancelář (v 50. letech tu sloužil výpravčí), a který stojí dodnes, stála kdysi další výpravní budova typu Lázně Toušeň, nebo že třetí kolej a odvrat 3A byly postaveny až po II. světové válce, jsou jen – mýty. Stačí se podívat na plány odborů pro udržování dráhy z 20. let XX. století, do katastrálních map anebo přímo do kolejiště in situ, kde lze najít stále poctivě sloužící výhybky s kloubovými jazyky, na jejichž stojinách se skví datum 1918.             

Hlavní trasa přes úvraťový Dírov[2] Jirky N., který dopravně plnil úlohu Žlebů, vedla přes zastávku Žlebské Chvalovice Miloše K.  do další fantazijní stanice Černá n. Úpou, kterou rozšířením bývalé vlečky uhelného dolu (VUD) postavil pro své výpravčí Honza D. a která ve vlakotvorbě suplovala Ronov nad Doubravou a Třemošnici. Ve stanici jako výpravčí a co strojvůdkyně na trati výborně sloužily Hanka, Johanka, Noemi a Valerie D. z Klubu trati 3b – Modulové železnice Podkrkonoší, čímž významně přispěly ke zdaru setkání.  

Úsek mezi Skovicemi – dvorem a Skovicemi a odbočná větev do Vrdů-Bučic prakticky věrně, jen s minimálním zkrácením, modelují skutečnou trať. Před stanicí Vrdy-Bučice jsou i obě výhybky s vlečkami do řepníku (dnes již zrušeného) a do cukrovaru, v němž se dnes už nevaří cukr, nýbrž etanol, a vlečka tak provozně ve skutečnosti existuje dodnes. Místní cukrovar zatím v modelu postaven není, a byla veliká škoda, že se této akce nemohl zúčastnit model cukrovaru v Dolením Cetně, který se svým spolumajitelem sloužil na setkání v Zákupech v témže termínu. Hodil by se náramně a do layoutu vrdské stanice i s vlečkami by výborně zapadl. Co mě aspoň utěšuje, že si jistě jeho obsluha užila na zákupském setkání pořádnou kampaň v plném provozu.  

Nedalo se nic dělat, místo cukrovaru posloužil Mochov i s vlečkou mrazíren a likérky. Moc se toho na těch čtyřech kolejích, které pojaly každá 20 náprav, resp. v likérce a lihovaru jen 18, nedalo při třech pravidelných manipulačních vlacích za sejšnu vyčarovat, ale těch zhruba 300 - 400 tun cukrovky denně jsme do cukrovaru dovezli. A když se podařilo přes Skovice z Černé protlačit mimořádně i řepný separát, rázem jsme byli téměř na dvojnásobku.  

Grafikonista, Miroslav B., měl mimořádně těžkou a nevděčnou úlohu, zhostil se jí výborně. Vzhledem k výstavnímu setkání bylo nutno respektovat požadavek, „aby pokud možno pořád někde něco jelo“, zároveň bylo snahou zachovat alespoň minimální provozní základ a neudělat ze setkání jen kolotoč s kyvadlem. Kolotoči zabránila lineární topografie layoutu, kyvadlu sem-tam v podobě pendlů Pn-vlaků jsme se neubránili, stejně jako úlitbě výstavnictví obětí Mn vlaků v kolečku Radost – Skovice- Vrdy – Skovice – Dírov – Černá a zpět bez manipulace do Radosti.  

Ale osobní doprava měla přepravní smysl, návaznosti přípojů ve Skovicích byly věrné a přeprava pošty byla vynikající. Na třemošnické trati v měřítku 1:1 se dopravovala minimálně do 50. let minulého století, my jsme si provoz zpestřili tím, že dvakrát denně byly ranní a odpolední vydání tiskovin a poštovní závěry přepravovány vlakovou poštou i do Vrdů - Bučic.   

Vrdy  - Bučice jsou krajinářky nádherné a vypiplané do detailů zaťaté sekyrky ve špalku u dřevníku nebo záhonů růží, kosatců, rajčat a jiné zeleniny v místních zahradách. Autor byl pochválen, byť s drobnou a přátelskou výtkou, „že máš to Pavlíku moc pěkný, ale ty kosatce nebyly červený, ale bílý, a růže mám o tři metry dál“. Několik sousedů ukazovalo, kde by mimo layout stál jejich dům, a ptalo se, kdy bude modelářsky ztvárněn.

Po dopravní stránce jsou Vrdy – Bučice eldorádem posunu. Dvě koleje dopravní, z toho jen jedna nástupištní hrana, dvě manipulační, váha, zvýšená rampa, VNVK, složiště místního uhlobarona, překladiště panelárny s jeřáby MB, vlečka Prefy s vykládacím zařízením vozů na cement („cibulí“) a vozů Sas a vlečka k obilným silům, na kterou se úvraťovalo, vodní jeřáb za kolejovou spojkou na konci stanice.

Samotná stanice hravě naplní a spolyká Mn vlak o 20 – 30 nápravách, nepočítaje v to nároky na obsluhu vlečky cukrovaru s řepníkem.

V modelovém čase 1:4 bylo 1,5 – 2 hodiny modelové akorát, v čase 1:6 už sestavu vozů musela předpřipravit cukrovarská záloha, aby zpožděný manipulák nerozvracel křižování ve Skovicích a Dírově.  

Pro modelový provoz v této stanici z toho plynou následující zkušenosti: v čase 1:4 je radno počítat na obsluhu jen stanice a všech manipulačních míst v jejím obvodu bez vlečky cukrovaru cca 2 až 2,5 modelové hodiny, v čase 1:6 další modelovou hodinu až jeden a půl hodinu klidně přidat – četa posunovačů, pokud bude přistavovat vozy opravdu na správná místa, se rozhodně nudit nebude  a zároveň nebude v časové křeči.

Ostatně, měřítko času je rozhodující: v čase 1:4 se z cca 400metrové staničky od „krajní výhybky do šturcu za posledním přejezdem u Prefy“ rázem v poměru měřítka času stane model stanice ve skutečnosti přes půldruhého kilometru dlouhé, v čase 1:6 už dokonce a téměř půltřetího. Posunovači se tak naběhají a lokomotiva s nimi, rozumný časový kompromis pro pobyt v modelu je nutný.  Modelová pozorování a zkušenost potvrzuje i nákresný GVD z léta roku 1973: Vrdy byly obsluhovány Mn vlakem třikrát denně (to jsme i na výstavě věrně dodrželi, jen v jiných časových polohách), pobyt ve Vrdech však byl v měřítku 1:1 plánován kratší – jen hodinu. Koneckonců, na posun byla k dispozici v reálu celá četa a stanice měla těch cca 400 metrů, v modelu nanejvýš jsme na to dva a stanice se prodlouží poměrem měřítka času.

Bude-li v modelu připojen i cukrovar s řepníkem, nutno zavést v kampani cukrovarské separáty, aby nebyly přetěžovány Mn vlaky běžné vlakotvorby.

Ze Skovic do Vrdů se ve skutečnosti běžně sunulo a dodnes sune, i to jsme na výstavě vyzkoušeli a dodrželi s úspěchem – i v modelu to chce cit strojvedoucího, max. i modelových 30 km/h a nezapomenout před přejezdem ve Vrdech zastavit návěstním vozem, aby posunovač mohl s praporkem přejezd uzavřít.   

Zahajovali jsme v parním provozu s 310.0, 422.0 a kořistními 455.2. Obdivovaným hrdinou celého setkání se však stal „Komárek“ M 124.0, který neúnavně od začátku do konce obsluhoval trať Skovice – Vrdy v osobní dopravě. Od reality 30. let jsme se vzdálili nemnoho, model parního vozu M 112.0, který tu v šesti párech vlaků tehdy jezdil, nemáme k dispozici.         

O dostatek lokomotiv a posléze motorových vozů M 131.1 pro tuto lokálku tak typických se vzorně starala služba strojní v podání kolegy Miloše G. Skvěle se mi sloužilo rovněž s výpravčími ve Skovicích Milošem i Honzou (juniorem) K. – Honza se během krátké doby dokonale vpravil do předpisových znění nabídek, přijetí a odhlášek včetně časů odjezdů – a to v čase 1:6 bez problému.          

Materiálně technické zásobování na setkání a jeho kulinářská a kalorická hodnota stouply vysoko díky péči Renaty K., díky!

Uznání a poděkování zaslouží i všichni ostatní zúčastnivší se tetité[3] , kteří strojvůdcovali, tiskli nákresné i sešitové jízdní řády, stavěli, zapojovali a bourali layout a stěhovali, převáželi a ukládali moduly a ostatní materiál pro tuto akci.  

Závěrem: přestože výstava, provoz a posun ve Vrdech pro mě byly a jsou dokonalým zážitkem a odpočinkem (když jsem po návratu v neděli v půl deváté večer konečně uplacíroval a deponoval i svůj materiál, pořád jsem ještě v duchu posunoval).

Grafikon byl zkonstruován v programu kolegů Černohorských z klubu Ostramo, pro řízení vlaků v systému DCC jsme používali fredy, centrálu Uhlenbrock a sběrnici Loconet, telefonii systému Bardoděj a modelové hodiny vzor Fulda. Nákladní dopravu jsme organizovali v režimu zásad předpisu KN-1 Modulové železnice Podkrkonoší – trati 3b s klasickými předem vytištěnými vozovými nálepkami do vozových karet a na místě též s přenosnou nákladní pokladnou.  

Velké poděkování panu řediteli školy a paní školnici, panu starostovi a místostarostovi a všem místním i přespolním návštěvníkům, kteří jako správní lokální patrioti byli uznalí, nadšení a oproti výstavnímu obecenstvu jinde také mimořádně ohleduplní a ukáznění.       

-TT-

 

[1] Spiknutí je přitom větší, než se na první pohled zdá: pan Dalecký dodnes na svém tzv. modelářském fóru má mezi balastem nesčíslných živelně zakládaných a často jen efemérních vláken jen souhrnnou rubriku „modelářské výstavy a akce“, v níž jeho zmatkářští moderátoři patlají dohromady jak zprávy ze skutečných modelářských neveřejných setkání, tak kolotočářské výstavy pro veřejnost, přičemž ani obvodnímu podvýboru iluminátů pro Zličín a přilehlé gubernie se nepodařilo na této neblahé praxi dosud něco změnit. Čtenář Daleckého fóra by se přitom neměl nechat mýlit: mezi hromadami internetového diskusního bahna je několik málo přispěvatelů, jejichž příspěvky mají modelářskou hlavu a patu a jsou mimořádně hodnotné, ale toho hledání v léta netříděném binci…. je to škoda, mohlo to být dobré fórum. 

[2] Jde o fantazijní stanici, ale stavěnou podle zásad platných pro stavbu drah v měřítku 1:1, tedy tzv. modelářský „prototype freelancing“ 

[3] souhrnný terminus technicus pro vyznavače modelového měřítka TT královského středu, tedy 1:120