Malosvatoňovický květen

Letos se opět několik desítek lidí rozhodlo strávit svůj čas ve dnech od 4. do 8. května v tělocvičně s modulovou železnicí. Malosvatoňovická tělocvična se tedy po tuto dobu těšila přítomnosti mnohých strojvůdců i výpravčích.

Pravda, stavba layoutu poněkud trvala, ale nutno podotknouti, že to nebylo způsobeno neochotou připojit ruce k dílu. Jednoduše řečeno jsme neměli dostatek rukou. To nás ovšem neodradilo od našeho počínání. Stavba byla, přinejmenším z mého pohledu, zpestřena leteckým přesunem několika modulů. Asi jsme nedopatřením pospojovali některé moduly příliš brzo. To je nicméně zcela přirozené. Situaci jsme naštěstí zdárně vyřešili.

Ke stavbě layoutu se váže ještě jedna událost či přesněji výrok našeho sekčního. Prohlásil něco ve smyslu, že ho úplně fascinuje jistý úsek na trati. Myslím, že nikoho z nás nenapadlo, co tím doopravdy vzorně uniformovaný výpravčí myslel. Po chvíli vyšlo najevo, že poukazoval na jeden ze svých modulů, který jen postavil na nohy a nijak neupravoval výšku jeho nohou. Horlivá stavěcí četa pečlivě přizpůsobila okolní moduly k onomu nerovně stojícímu.

Druhého odpoledne jsme se dostali k ježdění. Před tím nám však byl vysvětlen telefonní systém i žlutě přeškrtnuté nákladní listy. K telefonii bych řekla jen toto: Slídil přišel s jakýmisi černými krabičkami, které měly zelená tlačítka a jedno červené na zvonění. Řekla bych, že je to mírně snazší než vojenské telefony. Ovšem někdy jsme měli problém rozlišit, komu ten telefon vlastně zvoní. Slídil ovšem slíbil další vývoj telefonie a zdokonalení v tomto směru.

V každé stanici byl pro výpravčího připraven dopravní deník, který jsem viděla na setkání prvně. Jedná se o papír, kam se zapisují časy dání i dostání přihlášky či odhlášky, příjezdu a odjezdu vlaku. Nevím, jak deníku využívali ostatní výpravčí, ovšem mě tento systém zcela vyhovoval a doufám, ve výskyt těchto dopravních deníkům dalších setkání. Považuji to za velmi užitečnou pomůcku, ačkoli někdy jsem nestíhala zapisovat veškeré časy.

Grafikon bych zhodnotila jako mimořádně vyvedený, jelikož jsem se ani na chvilku nenudila. Přiznávám, že pokud jsem někde nabrala zpoždění, neměla jsem kolikrát čas nanic jiného, než na provoz. Nikdo jsme se nenudili a myslím, že jsme si náš pobyt v hale navýsost užili právě kvůli dobrému layoutu i grafikonu, který jsme, vyjma začátku, dokázali udržet v provozu v časovém zrychlení 1:5.

Za zmínku by též stálo vozidlo pohybující se po lokálce a vytvářející kouř. Nevím, jak je to možné, ale zahlédla jsem jakousi injekci se zeleným až modrým obsahem. Bylo fascinující sledovat tančící pramínky šedého dýmu vylézající z malého komínku zelené lokomotivy. Tímto vzdávám hold majiteli tohoto malého zázraku, jelikož je to opravdu nádherný poklad modelářství.

Jeden z členů měl v průběhu setkání narozeniny, a proto byl přivolán k Výpravčicím, kde měl vyzkoušet nefungující fred. Myslím, že byl z této podezřelé situace trochu zmaten – pravděpodobně z důvodu, že mu nebylo řečeno, od jaké lokomotivy fred je. Nakonec oslavenec zjistil, že dostal lokomotivu zvanou „krysa“.

Krásné na setkání byla i přítomnost našich kolegů ze Slovenska a Německa. I přes jazykovou různorodost jsme se mezi sebou dostatečně dorozuměli a dost jsme se nasmáli.

Na závěr bych chtěla dát na vědomí všem čtenářům, kteří se k tomuto mému literárnímu výtvoru, který je obvykle nazýván reportáží, dostanou, že připravit takové setkání není vůbec jednoduché. Člověku se to obvykle ani moc nezdá, protože přijede do haly, postaví pár modulů a začne jezdit podle jízdního řádu s vlakem. Tak jednoduché to samozřejmě není. Je toho zapotřebí k přípravě tolik, že si to možná ani nedokážete představit. Organizátoři musí domluvit halu, ubytování a jídlo. Na základě přihlášených modulů se snaží vytvořit layout, který by stál za to. Layout, který by nebyl nudný a který by se vešel do haly. Následně je na řadě vytváření grafikonu, který je opravdu obtížné stvořit. Při takovém snažení člověk dává pozor na to, aby bylo reálné vše stíhat, aby jezdil dostatek vlaků, aby byl dostatek lokomotiv a kdovíco ještě. Na setkání organizátoři připravili i stavební čety. Obdivuhodná byla i trpělivost pověřených lidí, kteří měli na starost personální stránku věci, čímž myslím návštěvy hostů, objednávky jídla a podobně.

Z těchto a mnohých dalších důvodů bych ráda vzdala uctivou a co nejhlubší poklonu, která patří všem, co měli co do činění s přípravou tohoto setkání. I přes to, že se během setkání něco pokazí, má každé setkání své kouzlo – kouzlo tvořené lidmi, kteří se zde snaží o fungování fiktivní trati. Každé setkání je krásné svou jedinečností, i když mnohá probíhají podobně. Každé setkání je krásné a stojí za to, sem jet. A tomu všemu vděčím právě lidem, kteří se na setkání nejvíce podíleli. Za všechen ten příjemně strávený čas děkuji lidem, kteří věnovali těmto akcím neuvěřitelné množství snahy a píle jako nikdo z nás. Nejen, že tito lidé si sami tvoří své vlastní moduly či vozidla, ale vedle toho se zasluhují o existenci těchto setkání. Dlouho a vytrvale sestavují layouty a grafikony, posílají pozvánky v různých jazycích a snaží se ze všech svých sil vydat ze sebe to nejlepší pro pár dní strávených s přáteli. A těmto lidem patří můj obdiv a moje hluboká úcta. Patří jim můj upřímný vděk. Tímto bych ráda všem řekla, že to jsou úžasní a nesmírně vytrvalí lidé, kteří jsou opravdu obdivuhodní. Zejména děkuji Tomášovi, Joseymu, Hance ale i mnohým dalším jako například: Milošovi, Pavlu Štěpánkovi, Sašovi, Vénovi či Slídilovi.