Malé Svatoňovice 2016 I

V dračím kraji pod Jestřebími horami se opět sešli vyznavači modulové železnice v měřítku TT.

Sekce TT – provoz ve spolupráci s členy klubu Modulové železnice Podkrkonoší (trati 3b) a smíchovského spolku Zababov, z.s., uspořádala od 4. do 8. května 2016 své druhé provozní setkání v malosvatoňovické hale, a počítáme-li setkání pořádaná i samostatně klubem trati 3b, pak šlo už o setkání v pořadí čtvrté.

Podařilo se nám sestavit layout z hlavní trati průběžné s celkem 10 stanicemi, z toho dvěma skrytými (Výpravčice - Česká Skalice – Červený Kostelec – Svor – Malé Svatoňovice – Černá nad Úpou - Studenec – Moldava – Drnov – Radost) a z odbočné hlavní trati ze Studence přes Tomašov do Kokavy.

Místní dráha odbočovala ze Svoru do Kouřimi, druhá pokračovala z Kokavy přes Skovice, úvratí v Dírově a Nový Oldřichov do Rokytnice v Orl. horách s další úvraťovou odbočkou ze Skovic přes Bocovo (s cukrovarem Dolní Cetno) do Mochova.

Odjezdili jsme bez větších technických problémů 5 sejšen a třetinu sejšiny šesté, GVD byl zkonstruován na čas 1:6, jezdili jsme v čase 1:5.

Stavba layoutu a příprava provozu se nepříjemně protáhly kvůli menšímu počtu účastníků, než bylo plánováno, na poslední chvíli totiž mezi námi řádila chřipka a požadavky zaměstnavatelů. Rovněž zjištění, že rohy haly nesvírají pravý úhel, nepřispělo ke správné orientaci layoutu na první pokus. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, a tak ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne jsme mohli zahájit provoz.

Měli jsme málo strojvedoucích, protože původní GVD byl mojí chybou a omylem coby konstruktéra GVD sestaven pro jejich příliš velký počet. To bylo způsobeno tím, že jsem se namlsal a příliš rozmáchl nad dokonalým layoutem Honzy Dvořáka a opomněl na skutečné počty jízdního personálu, snížené o odhlásivší se na poslední chvíli.

Naštěstí Sašovi Vrtělovi se podařilo umnou administrativní ekvilibristikou při sestavování turnusů snížit počet potřebných strojvedoucích na 20, čímž umožnil provoz na setkání bez drastických redukcí provozu. Ovšem za cenu celodenních turnusů a několika vesměs neoblíbených turnusů lokálkových (přípojná stanice – koncová stanice a to celé asi 8 x za sebou).

Celodenní turnusy jsou navíc v režimu 9-24 fyzicky náročné a určitě se jim do budoucna vyhneme – hodně účastníků si sáhlo hluboko do rezerv svých fyzických sil. Ukazuje se, že pořádné provozní setkání je i docela slušným sportovním výkonem.

Protože z důvodu pracovních povinností nemohl přijet ani spolumajitel cukrovaru, byl cukrovar provozován nakonec v režimu mimo kampaň. V šuplíku mi tak zbyla asi dosud nejlépe zorganizovaná cukrovarská vozová služba za celou historii všech setkání, jichž jsem zúčastnil – vozy cukrovarských přeprav měly nákladní listy připravené přímo již ve svých vozových kartách a přepravní plata byla naplněna vozy podle výchozích instradačních stanic – stačilo vozy jen i s kartami roznést po layoutu, žádné párování až na setkání nebylo potřeba, vše předem připraveno už doma před setkáním. Stejně tak osiřely obě 310.0, které jsem aspoň z nostalgie deponoval do jejich výchozích pozic. Tak snad příště.

Ranžírovalo se v Moldavě a v Malých Svatoňovicích. Vozy docházely do ranžíru v Moldavě poněkud ve vlnách, takže na přelomu třetí a čtvrté sejšiny byl ranžír (i díky jisté nezkušenosti tam právě sloužícího vedoucího posunu) poněkud více zaplněn a přetížen. Ale zkušená dvojice výpravčího s novým vedoucím posunu ve složení Oldřich Sládek – Saša Vrtěl ranžír vyčistila rychle a efektivně.

Podařilo se nám sestavit pestrý provoz – průběžné nákladní vlaky, rychlíky a osobní vlaky s poštovními kursy, posilové vozy k osobním soupravám, ucelené vlaky s vápencem z lomu a - uhlí po celém ranžíru. A to jak uhlí černé z Malých Svatoňovic, tak uhlí hnědé ze severočeské pánve via Výpravčice. Prakticky celým layoutem se podařilo provézt i několik přímých vojenských přeprav.

Prubířským kamenem pro výpravčího v Kokavě bylo křižování vlaků 2130 a 2131. Nejen že se mezi nimi odehrál přepřah a vzájemná výměna lokomotiv spolu s přeřazením vozů posilové soupravy, ale strojvedoucí si měli vyměnit i fredy – tuto poznámku jsem však omylem do poznámek v textu GVD nezavedl. A tak se výpravčí i strojvedoucí v Kokavě chvílemi dost zapotili, než vyřešili tento rébus.

Vlaky přes půlnoc v GVD potřebují administrativně dotáhnout: v sešitových jízdních řádech je vlak jedoucí přes půlnoc zatím řazen jako poslední, takže několikrát se stalo, že strojvedoucí čekal na svůj „první“ vlak v pořadí s odjezdem ve 4:05, ačkoli už od půlnoci měl brázdit koleje layoutu s vlakem jiným. Nicméně při nezastavování provozu přes půlnoc i tato obtíž vymizela.

Za zmínku stojí velmi málo technických problémů a závad (dvě tři se vyskytly, ale nemuseli jsme zastavovat čas), všechny stanice byly velmi dobře na setkání připraveny, za což patří jejich majitelům dík. A  totéž platí o vozidlech, bylo málo výměn pro neschopnost, což je velmi dobrý trend.

Telefonie byla po loňských zkušenostech zgruntu přestavěna zásluhou Míry Bardoděje za pomoci Pavla Štěpánka – a slavila zasloužený obdiv a úspěch: máme k dispozici spolehlivé traťové telefonní vedení a přístroje hodné toho jména, skvěle fungující a dokonale modelové – žádné ultramoderní bezdrátové a efektní, ale pořád jen náhražky. Pánové, bravo!

Setkání se zúčastnili i kolegové z frakce TTe s moduly úzkorozchodné dráhy, na níž podle GVD byla provozována mezi stanicemi Lom místní nádraží – Pacova hora - Domašín i podvalníková doprava, přičemž v Pacově hoře se křižovalo. Úzká se vyznačuje mimořádně detailně provedenými moduly a vozidly, jejichž popis by byl nevýstižný, mnohem lepší je vidět tu nádheru in natura či na fotografiích.

Setkání bylo mimořádně fyzicky i organizačně náročné, ale na druhou stranu přineslo řadu nádherných zážitků: lokálkový rej hurvínků, ranžír v Moldavě v plné práci, rychlíky mezi Výpravčicemi a Českou Skalicí, vlnění dlouhých vlaků v Tetíně cestou do Radosti nebo lokálková idyla v Dírově, Skovicích či Rokytnici s M 124 a 422.0, úzká a její nádherné a do podrobností vypiplané moduly i vozidla ….. Pro mě osobně jsou nepřekonaným zážitkem jízdy ozvučené ušaté se semdsetdvojkou s mixem krabiček kmenové a posilové soupravy a poštou v úseku Svor – Studenec: rozjed ze Svoru s kolébáním vozů na výměnách, dunění výfuků pod korunami vzrostlých stromů ve svorském zářezu, jízda výběhem do Černé v obloucích skalních zářezů a následující prosmyknutí se celé soupravy v mírných protiobloucích do Studence za šepotu dvojčitého dvouválce v rychlosti cca 75 – 80 km/h ….

Poděkování za výborné setkání patří všem výpravčím, strojvedoucím, ranžírmajstrům, službě vozové a strojní, mágům od DCC a telefonie a vůbec všem, kteří se zúčastnili a přiložili ruku k dílu.

Na shledanou na dalších setkáních letos na podzim a na jaře příštího roku se těší

Tomáš Tyll
Foto: Pavel Štěpánek