Stavba layoutu a příprava provozu se nepříjemně protáhly kvůli menšímu počtu účastníků, než bylo plánováno, na poslední chvíli totiž mezi námi řádila chřipka a požadavky zaměstnavatelů. Rovněž zjištění, že rohy haly nesvírají pravý úhel, nepřispělo ke správné orientaci layoutu na první pokus. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, a tak ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne jsme mohli zahájit provoz.
Měli jsme málo strojvedoucích, protože původní GVD byl mojí chybou a omylem coby konstruktéra GVD sestaven pro jejich příliš velký počet. To bylo způsobeno tím, že jsem se namlsal a příliš rozmáchl nad dokonalým layoutem Honzy Dvořáka a opomněl na skutečné počty jízdního personálu, snížené o odhlásivší se na poslední chvíli.
Naštěstí Sašovi Vrtělovi se podařilo umnou administrativní ekvilibristikou při sestavování turnusů snížit počet potřebných strojvedoucích na 20, čímž umožnil provoz na setkání bez drastických redukcí provozu. Ovšem za cenu celodenních turnusů a několika vesměs neoblíbených turnusů lokálkových (přípojná stanice – koncová stanice a to celé asi 8 x za sebou).
Celodenní turnusy jsou navíc v režimu 9-24 fyzicky náročné a určitě se jim do budoucna vyhneme – hodně účastníků si sáhlo hluboko do rezerv svých fyzických sil. Ukazuje se, že pořádné provozní setkání je i docela slušným sportovním výkonem.
Protože z důvodu pracovních povinností nemohl přijet ani spolumajitel cukrovaru, byl cukrovar provozován nakonec v režimu mimo kampaň. V šuplíku mi tak zbyla asi dosud nejlépe zorganizovaná cukrovarská vozová služba za celou historii všech setkání, jichž jsem zúčastnil – vozy cukrovarských přeprav měly nákladní listy připravené přímo již ve svých vozových kartách a přepravní plata byla naplněna vozy podle výchozích instradačních stanic – stačilo vozy jen i s kartami roznést po layoutu, žádné párování až na setkání nebylo potřeba, vše předem připraveno už doma před setkáním. Stejně tak osiřely obě 310.0, které jsem aspoň z nostalgie deponoval do jejich výchozích pozic. Tak snad příště.
Ranžírovalo se v Moldavě a v Malých Svatoňovicích. Vozy docházely do ranžíru v Moldavě poněkud ve vlnách, takže na přelomu třetí a čtvrté sejšiny byl ranžír (i díky jisté nezkušenosti tam právě sloužícího vedoucího posunu) poněkud více zaplněn a přetížen. Ale zkušená dvojice výpravčího s novým vedoucím posunu ve složení Oldřich Sládek – Saša Vrtěl ranžír vyčistila rychle a efektivně.