Podzimní setkání v Malých Svatoňovicích probíhalo ve dnech od 24. – 28.9.2015. Tentokráte se jednalo o menší setkání, které ovšem nepostrádalo přátelskou atmosféru.

Kvůli nízkému počtu zúčastněných bylo sestavování layoutu a následné zapojení zdlouhavé. To však nebyl jediný následek nízké účasti. V následujících dnech se projevil nedostatek lidí v počtu strojvůdců. Tato komplikace vyžadovala nouzové řešení – rozstříhání sešitových jízdních řádů. Toto opatření vymazalo několikahodinové pauzy strojvůdců. Proto jsme nakonec většinu setkání chodili s komicky úzkými proužky papírků.

Další komplikací byla nefunkční výhybka pro dvojkolejnou trať, která se nacházela mezi stanicemi Černá nad Úpou a Drnov. V důsledku toho docházelo k velmi zajímavým dopravním situacím v Černé nad Úpou. Nastaly chvilky, kdy jsem měla ve čtyřkolejné stanici čtyři vlaky. Naštěstí to nebyla neřešitelná situace, ale naopak krásné zpestření.

Do layoutu byla také poprvé zapojena nová stanice Malé Svatoňovice. Nebyla sice ještě úplně dokonalá a navíc se nacházela v době dřevěné, ale pohled na těch šest kolejí byl stejně impozantní, pokud ho tedy neporovnáváte s výhledem na obří Moldavu. Ačkoli to byla novorozená stanice, plnila svou funkci dostatečně a nevtělila se do role brzdy provozu.

Také zde došlo k předávání dárků. Vše začalo poměrně nenápadně speciálním vlakem, který mi byl nahlášen z Malých Svatoňovic. Přijala jsem ho a nabídla ho dál. Za několik minut už projížděl stanicí a svištěl si to do Drnova. Podala jsem odhlášku a po obdržení odhlášky z Drnova jsem se připojila k nenápadnému hloučku, který se začal tvořit kolem Moldavy v Čechách, s sebou jsem vzala desky s potištěnými listy papíru. Josey potichu zastavil čas a všichni jsme vyčkávali příjezd onoho speciálního vlaku do stanice. Nakonec vlak zastavil a pan výpravčí se chystal telefonicky oznámit příjezd vlaku. Vtom se ozval Josey „Nic neodhlašuj, podívej se na karty a předej to majiteli.“

Výpravčí se na něho zmateně podíval, a tak Josey právníkovi vše zopakoval. Pak tedy Véna obdržel k svátku kartu od vagónu a po chvíli otálení nakonec i vagon. Onen výpravčí obdržel k narozeninám sněžnou soupravu. Pak vyšlo najevo, že mu byla upečena i parní lokomotiva „mikádo“. Pak oslavenec obdržel i můj literární výtvor.

Po chvilce se už krájela lokomotiva a ozval se veselý hovor a chvála na autorku dortu, který se mimochodem báječně povedl.

Mně osobně dělal radost pohled na dvojčata zamračených. Byl to opravdu nádherný skvost, se kterým se zde předvedl Míla. Dokonce mi byla dvojčata svěřena jejich milým majitelem a já se s nimi mohla s radostí projet. Byly dokonale ozvučené a pěkně sesynchronizované. Byla nádhera se na ně dívat a poslouchat je. Proto tímto děkuji Mílovi za tuto úžasnou podívanou, která se mi naskytla, když jsem dostala do ruky freda.

Celé setkání bylo sledováno ostřížím zrakem pana sekčního, který pravidelně vystupoval na balkón a kontroval nás s nečitelným výrazem ve tváři. Bůh ví, co se mu honilo hlavou, když pozoroval naše zmatené hemžení.

Celkově bych zhodnotila toto setkání jako poměrně povedené, ale slabší. Složení osazenstva bylo velmi vhodné a po celou dobu zde panovala veselá nálada plná smíchu a chytrých poznámek. Bohužel, osazenstvo bylo chudé a nastalo zde několikero komplikací. To ovšem není nic, co by mohlo zničit můj příjemný pocit z prožitých dní v tělocvičně

Johyšek