Tento rok moje sestra Johanka opět napsala skvělou reportáž o malosvatoňovickém setkání. Ovšem zapoměla tam napsat o jedné zásadní věci – rušící vlak. Poprvé v historii Zababova se zde tento vlak objevil.
Jak to vlastně začalo? Tatínka napadlo, že by se do grafikonu mohla přidat moje vindobona. To jsme ale samozřejmě nemohli udělat sami. Tak jsem napsala Sašovi, jestli by mi ji tam nepřidal.
Jenže i když jsem mu psala podruhé, stejně neodepsal. Naštěstí asi po dvou týdnech k nám přijel a domluvili jsme se.  Saša mi ji tam přidal a bylo to.
Na setkání jsem první a druhou sejšnu ještě nejezdila s rušícím vlakem, ale třetí už ano. Jela jsem z Kostelce do Výpravčic, pak zpátky do Kostelce, přes lom do Černé a do Malých Svatoňovic. Tam jsem počkala devět minut modelového času a vzhůru do Drnova. Z Drnova jsem vyjela do Svoru a pak rovnou do konečné stanice Moldava. A zase zpátky.
Jezdit s vlakem, který je tam jediný svého druhu a ještě k tomu kvůli němu musí ostatní čekat, je docela zajímavý pocit. Za tento pocit děkuji Tomášovi, který mi pomohl napsat skoro až výhružný e–mail Sašovi. Tomu děkuji za to, že můj vlak přidal do grafikonu. Pak také děkuji svým rodičům za to, že je napadl tak skvělý nápad s mojí vindobonou. A také děkuji všem, kteří na mě museli čekat, když jsem s ní jela, za jejjich trpělivost.

Děkuji, že jste si tuhle reportáž přečetli a uvidíme se na dalším setkání

Valérie Dvořáková