Před několika týdny začal podzim. Před několika měsíci začaly přípravy na letošní týnecké setkání. Před pár dny začalo samotné setkání – přesněji to, které se odehrávalo pod zaoblenou střechou haly týnecké základní školy mezi dvacátýmsedmým zářím a prvním říjnem.

Pár minut po desáté hodině se otevírají dveře prosklené haly ozářené sluníčkem a vchodem se začínají hrnout první moduly. Před vchod přijíždějí další a další dodávky, otevřenými dveřmi proudí další a další moduly a stanice. Slunce se posunuje po obloze a pruhované stíny se posouvají po vyrůstajícím layoutu. Moduly se rojí, postavené na nohou, jako houby po dešti. Přes veškerou snahu se nám vlivem několika komplikací daří započít provoz až kolem desáté hodiny ranní následujícího dne.

Po krátké poradě a vysvětlení několika „špeků“ se rozebraly sešiťáky a začalo se jezdit. Z pohledu výpravčího v Černé bychom mohli nejdříve mluvit o ranní raketě a její spěšnině, kterou musíme odpojit lokomotivou od manipulačního vlaku. Vagon se nám pak ve stanici decentně plete skoro celou sejšnu - než přijede Os 618, na který jej konečně můžeme připojit. Mezitím však musíme zvládnout ještě několikero pěkných posunů a křižování. Pár vlaků poté, co se zbavíme spěšnin, nám začíná výluka služby dopravních zaměstnanců. Jsou to příjemné dvě hodinky modulového času volna, které nám začnou hned, jak na to upozorníme výpravčí sousedních stanic. Pak už jen zmáčkneme žluté tlačítko na telefonu a můžeme hodit nohy na stůl. Ze stanice se rázem stává pouhá zastávka a my se můžeme vydat na procházku po layoutu.

Začněme pěkně od začátku. Musíme tedy zamířit do Výpravčic. Zde právě vyjíždí manipulační vlak do Moldavy v Čechách. Ta je ale až na konci naší cesty. Nejdříve nás čeká Kokava nad Rimavicou s veselým výpravčím. Hned po Kokavě následuje Drnov a za obloukem už na nás čekají Malé Svatoňovice. Z nich pokračujeme do Svoru, míjejíce odbočku na větev s lokálkou. Pak už zbývá jen Černá nad Úpou a dostáváme se k Moldavě v Čechách, která zakončuje páteř layoutu. Zde, stejně jako ve Výpravčicích nebo v Malých Svatoňovicích, probíhá mnoho posunů a vytváření nových souprav a vlaků.

A co taková lokálka? Ta se odpojuje z Malých Svatoňovic – počínajíce cukrovarem, pokračujíc přes Nový Oldřichov a končíce Mochovem. Provoz je zde pestrý a stále je s čím posunovat. Stejně tak motoráčky nemusí na rozdíl od minulého setkání jezdit jen mezi dvěma stanicemi.

Zbývá nám už jen úzká… Uzoučké koleje na uzoučkých modulech s malými vagónky, co svou titěrností vyrážejí dech. Celá větev těchto titěrností byla napojena na normálně rozchodné moduly prostřednictvím Lomu P. Bezruče, na kterém je péče majitele čím dál znatelnější. Z Lomu už můžeme sledovat železniční trasu vinoucí se přes most do Dětřichova, dále do Benešova nad Lipou, Bohušova a do Pacovy Hory až k osamocené lampě napájené svou vlastní baterkou. Jemně vymodelovaná krajinka a úzké, do detailů vymazlené lokomotivy a vagony zkrátka stojí za vidění. Kdo neviděl, jeho smůla.

V hale vládla nanejvýš přátelská atmosféra, čas byl zastaven na neznatelné mžiky oka a grafikon byl tak krásně sepsán, že se nikdo nenudil. V zásadě se dá vytknout jen pár drobností vzniklých drobným přehlédnutím apod.

Co tedy dodat?

Díky všem za krásných a fantastických pět dní v Týnci a těším se na příští setkání!