Zacházení s vozidly a historie TT

S ohledem na stav a množství vozidel, stejně jako fakt že ne na všechny akce kterých se klub účastní se dostanu, jsem usoudil, že členstvo klubu podrobím malému a drobnému školení ohledně chování k modelům a obalům. Jelikož jsem ve finále k tématu " přilepil " ještě historii TT z malého a drobného školeníčka se stala déle trvající diskuze smiley. Akci jsme promptně uskutečnili v dílně u předsedy.

 Ohledně historie jsem čerpal hlavně v muzeu TT firmy Tillig v Sebnici, v článcích Club Actuellu a v neposlední řadě v publikaci Encyklopedie ke 40 letům TT autorského kolektivu pod vedením Petra Božoňe.

HISTORIE

Modelová velikost TT vznikla v USA. Jejím otcem je Harold (Hall) L. Joyce. Technická data stanovil již v roce 1941, avšak vyrábět začal až po válce. První firmou, která začala sériově modely vyrábět byla jeho HAROLD PRECISION PRODUCTS INC. - zkráceně H.P. Products. On také vymyslel označení TT. TT = Table Top - stolní deska. Měřítko bylo odvozeno následovně: 10 stop ve skutečnosti = 1 palec v modelu tedy 1:120

Hall Joyce přijal v období korejské války lukrativní zbrojařské zakázky a výroba modelové železnice přešla na vedlejší kolej. Sice ještě v 50 tých létech probíhala, ale v roce 1963 Joyce oznamuje, že se z věkových důvodů stahuje do ústraní. V roce 1969 svoji firmu skutečně prodal a 6. března 1984 umírá. V USA  existovalo a existuje několik dalších firem. Zajímavostí je, že do USA se  modelová železnice krátce po 2. sv. válce dovážela z Japonska. Americké firmy využívaly nízkých mzdových nákladů. V Evropě se TT vyrábělo v Anglii (TRI-ANG 1957 -1968, Kitmaster 1960 - 1965?, Peco  TT 1956 /kolejivo/ 1958 vozy - 1971). Německo. Zde je nutné připomenout, že Německo bylo po válce rozdělené a vývoj a výroba probíhaly nezávisle v obou půlkách, přičemž se občas cesty protnuly.

V západních sektorech (a později NSR) to byly firmy Europa 1950 - 1954, Lytax 1947-1948 a především Rokal 1946 - 1970, kdy část produkce přavzala Rowa, která sama vyhlásila konkurz v roce 1976.

Východní Německo. Počátky výroby lze tušit již v roce 1945, kdy Werner Zeuke dostal první zakázku na zhotovení jekéhokoliv funkčního vláčku. Brzy se o jeho umu dozvěděli i další zájemci a tak si založil firmu a modely vyráběl v soupravách Jak začala růst poptávka, přiváděl si do firmy další spolupracovníky. Můžeme zde jmenovat pana Stahmanna, kterému bylo terve 16 let, ale díky šikovnosti a umu se stal šéfkonstruktérem. Téměř všechny první modely ve velikosti TT byly jeho dílem. V roce 1947 vstupuje do firmy pan Helmut Wegwerth. Oba vložili vklad 5000 marek a stali se společnými vlastníky. Práci si rozdělili následovně. Zeuke - technická stránka věci a výroba, Wegwerth finance a odbyt. Je nutné podotknout, že tehdy se jednalo o velikost 0 jako nejrozšířenější. Od roku 1956 se v odborných časopisech začaly objevovat články o TT a o Rokalu. Srovnávají se zde výhody "malých" velikostí. Navíc od roku 1960 začíná do firmy proudit státní podíl a oba společníci začínají uvažovat co s ním a jak ho využít. Již od roku 1957 vyvíjejí železnici ve velikosti TT a v témže roce na jarním lipském veletrhu představují první prototypy. V 200 DB, BR 81 a výlisky kotle a tendru BR 23. Postupem času se přidávali ostatní malovýrobci a rozšiřoval se i samotný sortiment firmy.

V roce 1960 předvedla firma spolu s firmou Herr jako první na světě úzkorozchodnou železnici. Výroba byla značně limitována možnostmi a kapacitou. Běžné například bylo, že denní rozvoz trval více jak dvě hodiny - firma byla rozmístěna v několika objektech v Berlínské čtvrti Koepenick.

Se zvyšujícím se státním podílem padlo rozhodnutí o přestěhování. V roce 1966 se firma stěhuje do nových budov na Storkower Strasse s rozlohou 12 000 m2. Nedostatek a nespolehlivost dodavatelů vedla k tomu, že si firma všechno vyráběla sama. Produktivita práce vzrostla o více jak 100%. Nastal bouřlivý rozvoj firmy, kdy se ročně vyrábělo cca 300 tis lokomotiv a 1,25 milionu vozů. V roce 1966 se Zeuke poprvé objevuje v katalogu Quelle (byť pod jinou značkou) a navazuje spolupráci s Rokalem. Od května roku 1972 se z firmy Zeuke a Wegwerth stává Berliner TT Bahn - firma je zestátněna. Je přiřazena pod kombinát PIKO. Postupem času ubívají novinky, inovace i jakost modelů. Zvyšovala se však výroba a počet zaměstnanců. V roce 1958 jich bylo 45, v 80 tých létech 900. Za jeden den na směny dokázali vyrobit až 1780 lokomotiv a 5880 vozů. Ke konci 80 tých let přišel jistý posun ve výrobě a kvalitě. Nové uchycení spřáhla, kovová dvojkolí, nový pohon lokomotiv BR 119 a BR 250 motor v tendru u BR 01. Celkově se však období BTTB hodnotí záporně díky úbytku jakosti, chybným vývojem a orientaci na množství. 9. listopadu nastává pád Berlínské zdi a změna. Zmizely všechny tradiční trhy. Treuhand (obdoba fondu národního majetku) se snaží díky finančním injekcím držet firmu při životě. Počet zaměstnanců klesá najdřív na 800 pak na 600. Nic však nepomáhá. Na východě již není zabezpečen odbyt. Více modelářů přechází na jiná měřítka a firmy, které si dříve nemohli dovolit a taky je zde obrovský cenový skok po sjednocení marky. V polovině května je firma zavřená. Později p. Carlo Parisel předložil plán, jak znovu rozjet TT. Se svým týmem odborníků si stanovili kvalitativní, invenční a jakostní cíle (kvalita dvojkolí, motorů, tisku apod.), společně s firmou PILZ vyvinuli nový kolejový systém. Začínají s 80 zaměstnanci, ale brzy je navyšují na 95. Bohužel špatným marketingovým rozhodnutím (orientace na trh USA) se opět firma dostává do problémů a 30. července 1993 firma míří do konkurzu.

V konkurzu uspěl Hans Jurgen Tillig a 15. září ji přebírá. Sám vlastní již PILZ a Mattra. Všechny firmy postupně slučuje do jedné pod názvem Tillig. Další zlom v historii firmy nastává v roce 2009, kdy firma má stále větší finanční potíže. Po provedeném auditu je z firmy "odejit" ze zdravotních důvodů sám Hans Jurgen Tillig a jeho syn Michael si zakládá několik svých firem. Do vedení společnosti nastupují manažeři od firmy Trix.

Balení modelů

Obaly na modely můžeme rozřadit na více druhů, podle požadavků na kvalitu zabalení, ekonomiku a také na propracovanost modelu. Vozy se od počátků balily do krabiček typu "zubní pasta". Vyjímkou bylo značně nepraktické a velmi zranitelné balení ve vnitřním tvarovaném průhledném pouzdru a také balení Zeuke a Wegwerth, kdy vůz byl umístěn do skládané krabičky a v ní papírové výplně. Tato balení byla hromadně opouštěna až koncem 80 tých let, kdy se všechny modely balily do výlisku polystyrenu. Poslední typ balení vozu je v rozebiratelném průhledném výlisku, který je umístěn v přebalu nebo v papírové krabičce. Lokomotivy byly z počátku baleny do krabičky z tuhého kartonu a výplň nejdříve byla papírová, později tenký výlisek z polystyrenu. Dále pak následuje období s vnitřním pouzdrem kdy zvláště u lokomotiv je úmrtnost obalů značná. Od roku 76 se postupně přechází na obal z výlisku polystyrenu. Tak je tomu v podstatě dodnes, kdy se mění pouze grafika a objem balení, případně některé modely což platí i pro vozy se ještě zvlášť přebalují kouskem igelitu. Proč to tak je si vysvětlíme později.

Jak správně vybalit model bez poškození ? (obalu! a modelu!)

Pokud se budeme držet několika nepsaných zásad, nelze poškodit ani obal ani model. Před jakoukoliv manipulací by mělo být samozřejmostí mít čisté a suché ruce. Všechny krabičky typu "zubní pasta" otvíráme nějakým nožem nebo já třeba používám otvírák na dopisy. Tyto krabičky mají papírové zámky a neodbornou manipulací se můžou zlomit nebo roztrhnout. Model je vně krabičky zapasován koncovkami z papíru (Zeuke), polystyrenovými kostkami (BTTB) nebo je umístěn v papírovém výlisku (BTTB, Tillig). Pokud je model zapasován vyjmeme opatrně koncovku a model vyjede po vlastní ose. ! Polystyrenové koncovky dáváme zpět do krabičky,  jsou pro každý kus dělány na míru, nelze je zaměňit !

U modelů balených do Psp výlisků jej vytahujeme

  1. za nárazníky
  2. na nataženou dlaň

Některé takto balené modely mohou být ještě zabalené do folie. Tu vrátíme zpět do krabičky, abychom je nepomíchali. Další varianta je, že model může být ještě vyklínkován klíny z tuhého molitanu. Tyto klínky zásadně vytahujeme pinzetou (jedná se o např. vůz Lhoist, jídelní DS, poštovní). Při manipulaci si dáváme pozor na krakorce u cisternen, stupačky a žebříky u všech vozů, bižuterii u vozů typu m a na vzduchotechniku u vozů Y typ BTTB. Jednoduchá zásada je, že vozy bereme za podlahu a střechu, pokud není dolepená bižuterie, nebo pokud na střeše či podlaze nejsou dolepované nebo křehké díly. Pro vozy od firmy ROCO platí stejné zásady jak pro vozy od firmy Tillig balené v polystyrenových výliscích. Velký pozor je nutno dát u vozů plošinových na polohu vozu a zábradlí. Vozy PMT jsou baleny v průhledné krabičce se žlutým vnitřkem. Tady je nutné dát kola do výřezů. Vozy PSK mají balení podobné BTTB avšak nemají vnitřní výlisek. Zde jsou vozy dodatečně baleny ještě do bublinkové fólie nebo papíru. Vozy od firmy LOCO jsou v papírovém vnitřku ještě vystředěny kousky molitanu.

Lokomotivy

Lokomotivy všeobecně bereme za střechu kapoty (vršek) a nádrže, mezipodvozkový prostor (spodek). Zásadně je nebereme za jakékoliv pohyblivé části jako táha u parních lokomotiv sběrače u el. lokomotiv a za všechny drobné a dolepované díly (zábradlí, bižuterie na kotli nebo střeše apod.) Většina lokomotiv novější provenience je ještě zabalena do dodatečné fólie. To je hlavně kvůli tomu aby se neodíraly nápisy a barvy z modelu. Lokomotivy jsou také v krabičkách umístěny pomocí igelitových proužků. Ty usnadňují manipulaci při vytahování a zandávání modelů. Parní lokomotivy, které mají přípojný tendr, se po vytažení musí spojit. Při spojení je nutné nejprve správně nasměrovat elektricky vodivé spřáhlo a potom silou nacvaknout oba díly k sobě. Podobně se spojují jednotlivé články jednotky ICE od firmy Tillig a PIKO. Specifikem jsou lokomotivy od firmy Kuehn. Ty je nutné vytáhnout celé z plastové krabičky. Po odejmutí víka, se plastový prolis, který obklopuje model se musí odehnout a sundat. Modely od firmy ROCO jsou baleny do molitanu. Ten se musí odehnout, ale tak aby se neotrhala bižuterie ze skříně lokomotiv. A poslední je BRAWA. Ta balí lokomotivy (podobně jako některé ROCO) do polystyrenového tvarovaného pásku. Ten se "roztrhne" a pak se lokomotiva vybalí. Jelikož se jedná o dvouskříňovou lokomotivu je důležité aby nám nevypadnul spojovací hřídel. Každý model má adresnou krabičku. Originální krabičky mají z boku vždy katalogové číslo, železniční správu, krátký popis modelu. U neoriginálních krabiček je minimum fotka na krabičce. U náhradních obalů je na boku napsáno který model tam patří. Většina informací je v němčině.

Po teorii nastala ještě praxe, kde jsme si zkusili vybalit a nakolejit několik většinou specifických modelů. Navíc členstvo ještě netuší, že se plíživými kroky blíží další pokračování, neb jsem ještě objevil několik kapitálních kousků, které si samozřejmě musí vyzkoušet.

Vena